Za co táhnou zvony, Míťo?

Režie/director: Lucian Pintilie / Rumunsko, 1981 / 119 min.
Scénář/screenplay: Lucian Pintilie na základě několika divadelních her a jiných textů rumunského dramatika Iona Luky Caragialeho / kamera/photography: Florin Mihăilescu / hudba/music: tradiční rumunská lidová a kabaretní hudba 19. století /hrají/cast: Victor Rebengiuc (Pampon), Mariana Mihuţová (Miţa Bastonová), Petrică Gheorghiu (Crăcănel), Tora Vasilescuová (Didina Mazuová), Gheorghe Dinică (Nae), Mircea Diaconu (Iordache), Ştefan Iordache (Mitică)
Děj dnes už legendárního Pintilieho snímku, připomínajícího jak Formanův film Hoří má panenko, tak Felliniho Darmošlapy (formálně), se sice odehrává na konci 19. století, přesto působí stejně svěže a aktuálně jako v roce 1981, kdy ho komunisté zakázali, tak i v roce 1990, kdy se uskutečnila první veřejná projekce.
Ačkoli Za co táhnou zvony, Míťo považuje nemálo Rumunů za jeden z nejlepších rumunských filmů vůbec, nezískal na velkých festivalech žádné významné ceny. V roce 1990, po o devět let opožděné premiéře, se sice v Rumunsku vymýšlelo nějaké čestné uznání za „boj proti diktatuře v kulturní oblasti", ale to nebral vážně ani sám Pintilie, anebo spíš hlavně on ne. Nezapomeňme, že se autor Rekonstrukce (1971), Neděle v 6 hodin (Duminică la ora 6, 1965) a Pavilonu č. 6 (Paviljon VI, 1978) počítal mezi nekompromisní bojovníky proti komunismu, a proto nemohl akceptovat formální uznání ze strany neokomunistické vlády, která se v Rumunsku dostala k moci ani ne rok po revoluci. A tak musel režisér ve svém – jak uměleckém a kulturním, tak také politickém – boji za reálnou demokratizaci země pokračovat i po formálním pádu komunismu. V této souvislosti lze z jeho dalších snímků připomenout alespoň Dub (Balanţa, 1992), Příliš pozdě (Prea târziu, 1996) a Mučitelovo odpoledne (După-amiaza unui torţionar, 2001). Ovšem v žádném z nich nedosáhla jeho tvůrčí síla takových vrcholů jako ve filmu Za co táhnou zvony, Míťo (snad jenom v Rekonstrukci). Rumunská společnost („až moc rumunská", jak se vyjádřil v článku z roku 1991 filmový kritik Anton Schneider), kterou režisér vylíčil ve filmu pomocí několika sekvencí z různých her a krátkých povídek Iona Luky Caragialeho, patří formálně na konec 19. století, ale její mravy a chování jsou pro Rumuny a celou zemi platné obecně. A toto nepříjemné zrcadlo se také nemuselo líbit všem. Určitě ne komunistům, kteří film ihned zakázali a režiséra donutili znovu opustit Rumunsko. Je ovšem třeba připomenout, že Pintilie měl nepřátel mnohem víc, nejen komunisté ho neměli rádi. Jeho nekompromisní postoj proti diktatuře a za demokracii se nemusel líbit ani ultranacionalistickým skupinám a později stranám, v 90. letech ani krajní pravici. Proto je – byť už zestárlý – stálým symbolem boje za demokracii v Rumunsku, a snad i proto dnes působí ve svých rozhovorech stejně svěže jako jeho film. (Mircea Dan Duţă)