Profil: Teodora Gheorghe
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu Bukurešťské univerzity a absolvovala jsem magisterské studium překladu moderního literárního textu.
Debutovala jsem básněmi v gymnaziálním časopise. V roce 2004 jsem se umístila na 2. místě v celostátní soutěži „Creative Writing" pořádané rumunskou British Council. V rámci magisterského studia jsem spolupracovala jako překladatelka na webových stránkách Národního divadla v Bukurešti, rádia România Muzical a Unibucu a pracovala jsem jako redaktorka a spolupracovnice pro kulturní časopisy Orizontul Literal Contemporan a Timpul. Také mi vyšlo několik básní v angličtině v časopise Translation Café.
Můj prozaický debut vyšel v on-line časopise Gazeta SF. Další povídky jsem publikovala v časopisech EgoPhobia, Revista de povestiri a Revista de suspans. Recenze, divadelní kritiky a rozhovory mi vycházely v novinách Metropolis a v časopise Semne Bune. V roce 2012 jsem získala cenu „Best Of" za poezii v celostátní soutěži debutantů „Incubatorul de condeie". Několik vítězných básní pak bylo zařazeno do Antologie IDC 2012 a o rok později jsem vydala první básnickou sbírku Moartea era un iepure şchiop (Smrt byla kulhavým zajícem) v nakladatelství Karth. V roce 2013 jsem absolvovala scenáristický kurz krátkých filmů v rámci UNATC. V roce 2015 jsem získala čestnou cenu v celostátní povídkové soutěži HELION a čestnou cenu v první čtvrtletní soutěži pořádané časopisem Revista de Povestiri.
Na LiterNetu mám na starost týdenní rubriku „Întâmplări despre niciodată" - http://atelier.liternet.ro/arhivarubricii/166/Intamplari-despre-niciodata.html
Případ paní Fly
Teodora Gheorghe
Muž s brýlemi se zadíval na hodinky a pak si udělal krátkou poznámku do notesu. Téměř průsvitná žena nervózně bloumala prsty po celé délce opěradla křesla.
„Stávalo se mi to občas... na jaře. Cítila jsem, jak se ve mně zmítá něco, co mi nepatří. A přesto... přesto..."
„Rozumím. Co vám řekli?"
„I když mě varovali, abych o tom nikde nemluvila, nešlo to. Bylo to už dávno, hlavně na jaře. Jednou jsem měla na hlavě slamák. Byla jsem venku. Slunce svítilo lehce nafialověle. Nevím, jestli jste si toho někdy všimnul, vypadá to jako by mělo pršet, ale je to jen rozmar barevného spektra. Vzala jsem si s sebou tlustou knihu o poustevníkovi s egyptským jménem, který stejně jako Pygmalion miloval plod vlastní tvořivosti, ženu z křišťálu. Sedla jsem si do stínu japonské třešně, která tam rostla. Na tom slamáku jsem si zakládala. Byl jedinečný a řekla bych i nadčasový. Najednou jsem začala slzet. Nejspíš z přemíry té fialové. Cítila jsem, jak se zdvíhá... a poryv větru mi klobouk odnesl. Tehdy jsem ho viděla naposledy."
„To je mi líto."
„To nic. Zjistila jsem, že se podobné slamáky stále vyrábějí. Když mě navštívila Ana, zrovna jsem dokončila svůj poslední obraz, jarní krajinu. Snažila jsem se zapomenout na to, co se stalo, a soustředit se na činnosti, které mě těší a odvádějí mě od světa. Ale netrvalo dlouho a přišly znovu..."
„Kdo?"
„Ten... neklid... třas, hlad..."
„Stejné jako do té doby nebo se něco změnilo?"
„Když se ptáte takhle, tak vlastně nebyly stejné. Byly silnější. Čím víc jsem ten kašel potlačovala a čím víc jsem zhluboka dýchala vůni okru a tyrkysu, tím hloub se do mě dostávaly. Byly záludné jako přízraky prahnoucí po kostech a krvi. Zkoušela jsem je nakreslit. Ne přímo je, ale moje pocity. Myslela jsem, že bych je mohla zavřít do barev na obraze, ale dopadlo to mizerně. Začala jsem hltat celé svazky prózy, básní a noviny, jen aby se mi je povedlo zaklapnout mezi dvě stránky jako otravné mušky, což taky byly. Ale nedaly mi pokoj."
„A co vám tedy řekli?"
„Šla jsem k jednomu felčarovi vyhlášenému tajnou, ale účinnou léčbou. Vzala jsem si na sebe modrý svrchník a sluneční brýle. Chápete proč. Začalo to být nápadné... Usmíváte se? Vím, že je to směšné. Felčar mě uvítal s čelem svraštělým jako v mrtvolné křeči. Myslím, že něco tušil."
„Ale jak by to mohl tušit?"
„To není tak těžké, když člověk není slepý. Ten muž navíc nebyl hloupý, věděl, že ženské oči skryjí mnohé, obzvlášť když mají barvu jako ty moje. Měl podivný dům, připomínal mešitu, ale bez duchovního rozměru. Zavedl mě do nízkého pokoje, člověk se do něj jako by vnořil, protože se nacházel pod úrovní podlahy. Dal mi červené pantofle s orientální vůní a upozornil mě, abych našlapovala potichu, jako bych vstupovala do pokoje umírajícího. Ale při každém mém kroku podlaha strašně vrzala. Jestli jste někdy slyšel nářek skřípnutého vrabce... Cítila jsem tlak v hlavě. Felčar mě tu a tam úkradkem pozoroval a lehce se usmíval. Bylo to ďábelské! Věděl to, určitě to věděl!
Jakmile jsme se dostali do vnořeného pokoje, tlak zmizel. Hned jsem spatřila křeslo se dvěma pažemi, vypadaly jako lidské. Končily třemi dlouhými dřevěnými prsty. Měla jsem strach se posadit, ale felčar na tom trval. Posadila jsem se, ale neopřela jsem se o ty druhé ruce. To už by bylo příliš... Přinesl mi dřevěný kufr, který s obtížemi otevřel. Nečekala jsem, že bude obsahovat vodu s fialovými odlesky. Gesty mi dal na srozuměnou, že mi chce vypláchnout oči. A to jsme také o pár minut později udělali. Předměty v pokoji začaly ztrácet tvar a obrysy. I sám felčar se stal rozmazaným, až z něj zůstala jen světlý střep. Oslepla jsem.
Konečně přišlo klidné období. Doma jsem se zorientovala rychle. Nevrážela jsem do nábytku a dokonce jsem se sama stříhala. A... opět jsem začala navštěvovat pana Roi. Hodně dlouho jsme spolu nemluvili. Jak víte, přišel při podivné nehodě o obě ruce. Proto měl dvě skleněné protézy. Vždycky se mu líbily vytříbené věci. V té době jsem byla šťastná. Žádný neklid. Jedli jsme spolu a povídali si o těch nejabsurdnějších věcech. Panu Roi nevadilo, že jsem slepá a mně nevadilo, že mě nemůže sevřít do náručí. Pomáhal mi šít, plést a pod jeho vedením jsem znovu začala malovat. Ptáte se jak. On mi říkal. Existuje trans, při kterém někteří lidé levitují a jiní komunikují pomocí telepatie s dušemi mrtvých. My jsme spolu malovali. Trávila jsem celé dny pletením nebo posloucháním pana Roi, který mi předčítal. Jednou v noci mi zahrál na klavír baladu z dob trubadúrů. Mohl hýbat prsty, svaly stále předávaly impulsy přízrakům rukou.
Byla jsem tak šťastná! Nikdo za námi nechodil kromě chlapce, který nám nosil olejové barvy. Pan Roi mi začal dávat hodiny latiny a starořečtiny. Někdy jsme mluvili jen latinsky. Jednou jedinkrát jsme si spolu vyšli. Byla to spontánní projížďka na lodi po jezeře, které jsme znali, kdysi jsem tam zahlédla černou labuť. Slunce mi brázdilo po víčkách klavíristovou rukou. Představovala jsem si fialovou barvu, protože už nebyla tak teplá jako kdysi. Když jsme se vrátili domů, tak se to stalo. Ta tragédie... Sedli jsme si ke kamnům. Oheň mírně praskal. Nevím, jak se to stalo, ale najednou malý uhlík udělal salto mortale až na mou tvář. Trhla jsem sebou. Neuvědomila jsem si, že jsem svým rychlým pohybem rozbila pana Roi... Vlna střepů se mi rozbila o bubínky jako o obrovské skály. V tu chvíli jsem věděla, že všechno je ztracené. Přesto jsem se zoufale sklonila, abych posbírala kusy skla a ruce mi zahalil plášť z teplé krve. ‚Pořádně zavři dveře, ať se sem nedostanou myši!' To byla jeho poslední slova. Slýchala jsem je každou noc od té doby, kdy jsem opustila byt pana Roi. Někde v koutku oka mě začaly škrábat ty střepy rozsypané na koberci vedle kamen... A poprvé, po půl roce od oslepnutí, jsem uviděla barvy. Červenou, modrou, zelenou, fialovou... hlavně fialovou. Vrátily se... a s nimi i můj zrak."
„Jakou první věc jste spatřila?"
„Ach... to si pamatuju dobře. Byl to obraz, který jsme vytvořili spolu s panem Roi. Teď jsem ho viděla úplně jasně: dva mladí lidé na břehu jezera se dívají na papírovou lodičku. Dívka má červená chodidla a zanechává za sebou růžové stopy..."
„Bylo to pro vás těžké?"
„Těžké?"
„Znovu vidět."
„Ano. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla na silné světlo. Někdy jsem se schovávala v nejtmavší místnosti v domě a představovala jsem si slepého krtka, jak pospává v útrobách země. Akorát, že ony si mě našly i tam."
„Mluvíte o...?"
„Ano. Ty ničemné, ďábelské..."
„Felčara už jste znovu nevyhledala?"
„Byla jsem u něj. Klepala jsem na dveře. Otevřela mi žena shrbená asi pod tíhou toho domu a řekla mi, že pán se odstěhoval. Neudala však žádnou adresu. Moje oči ji vyděsily. Smutně jsem odešla. Nemám mu to za zlé. Pokusil se mi pomoct, ale nešlo to. Můj problém není úplně... obvyklý."
„Myslíte, že ten felčar před vámi utekl?"
„Možná. Myslím, že ho to unavilo."
„Promiňte, to bylo nemístné. Byla jste ještě za někým?"
„Ano, byla jsem u spousty doktorů, ale všichni došli ke stejnému závěru: paní, nic vám není. Byla jsem dokonce u jednoho kněze, ale ani zpověď mi nepomohla. Po nějaké době mě navštívila moje sestra. Umřel jí manžel, ale odmítla nosit smutek. Je to bohémská duše, která má ráda světlé barvy. Já jsem nikdy nebyla jako ona. Vyrážely jsme spolu do města, chodily jsme do opery, až jsme znaly všechna představení, procházely jsme se po parcích a braly hodiny zpěvu. Ale stále se to vracelo... Moje sestra o tom věděla, ale kladla to na vrub vyčerpání a samotě. Jednoho dne po mém nervovém výbuchu o tom však začala přemýšlet. Měli jsme zrovna hosty na večeři. Po někom jsem hodila skleničku. Rozbila se o zeď na tisíc kousků. Tehdy mě sestra prosila na kolenou, abych už nevycházela z domu a nikomu neubližovala. Poslechla jsem ji, protože to bylo i moje přání. Strávila jsem hodně času v pokoji na patře, kde jsem dychtivě přečetla všechno, co se mi dostalo do rukou.
A možná bych tam shnila v saténových šatech, kdyby nebylo Felixe... Byl to jemný a inteligentní hoch. Chodil k nám se svým bratrem, který se dvořil mé sestře. Uměl hrát na housle, slyšela jsem ho seshora. Chtěl mě vidět. Byl jediný, který cítil můj neklid. Vibroval v něm stejně jako zvuk houslí, ale mnohem divočeji. V slzách prosil mojí sestru, aby ho nechala jít se za mnou podívat, aspoň na chvíli. Souhlas přišel rychleji, než jsem čekala. Stopy mé sestry se už dávno ztratily v teplém prostěradle nového muže. Já jsem byla zavřeným stínem.
Zrovna jsem četla příběh o princeznách, když jsem si všimla, že se dveře mého pokoje nesměle otevírají. Felix se třásl stejně jako já, stejně jako moje oko. Stisknul mi ruce, klesl na kolena vedle mě a políbil mi nehty s vášní lovce cenných relikvií. Celou hodinu jsme tam takhle seděli bez hnutí. Usmívali jsme se. Věděli jsme. Nakonec se na mě Felix podíval a viděla jsem jeho oči zestárlé, jako by byly svědky vzniku vesmíru před mnoha tisíci světelných let. Jeho pohled mířil někam za mě. Cítila jsem, jak mi nějaký orel klove vnitřnosti a odlétá s mojí duší v zobáku. Nikdy nezapomenu na to, co mi řekl..."
„Poslouchám..."
„‚Proč? Proč trpíš sama? Copak nevíš, že existují lidé jako ty? Pojď se mnou. Uvidíš.' Vyšli jsme z toho bledého paláce - dvě loutky bez očí. Utíkali jsme. Panebože, jak my jsme utíkali! Rozpadly se nám boty, nohy nám krvácely. Zastavili jsme se až před nějakým vysokým mužem se slamákem. Dlouho jsme si povídali s tím záhadným člověkem. Řekl mi neuvěřitelné věci, které bych už napodruhé asi znovu nepochopila. Ani teď nemůžu uvěřit, že to nebyl pouhý sen. Ale nemohl být... protože jsem zjistila..."
„Zjistila?"
„..."
„Paní?"
„Neklid... proč se mi to stává na jaře, proč se mi kalí zrak..."
„Jestli si chcete udělat přestávku, tak můžeme. Nechám vás odpočinout, máme tu čekárnu."
„Ne, není třeba."
„Uvědomujete si, že to, co mi řeknete, může způsobit změnu... nevratnou."
„Ano, ale už se nebojím. Felix otevřel bránu a já jsem ho následovala. Osvobodil mě. Ten člověk v slamáku mě uspal. Dal mi něco vypít. Když jsem se vzbudila, Felix mě držel za ruku. Skončilo to, řekl mi. Všimla jsem si, že ve druhé ruce něco svíral. Požádala jsem ho, aby otevřel dlaň. A tak jsem uviděla..."
„Co v ní bylo?"
„Motýl."
„Nerozumím..."
„Měla jsem ho v sobě odjakživa. Na začátku to byl kokon, když jsem byla malá. Ale postupně chtěl létat. Hlavně na jaře, když jsou lidé plní nadějí."
„A teď?"
„Teď je příliš pozdě."
„A Felix? Ještě jste se s ním potkala?"
„Pane, vy jste mě pobavil. Myslela jsem si, že víte, že lidé jako my dlouho nežijí. Stejně jako motýli. Několikrát zatřepotají křídly a někam se stáhnou, aby umřeli."
Muž odsunul sešit stranou a pohledem bloumal po zácloně, do níž se opřel vítr.
