Když mě máma porodila a zjistila, že jsem holka a ne Mihăiță Alexandru, rozhodla se, že mě nebude mít ráda a nebude mě krmit. Tak jako tak dítě nechtěla. Dítě se narodí, vyroste a trpí. Život je jenom utrpení. Obzvláště pro ženy. Poporodní deprese trvala do té doby, než si mě napůl ze soucitu, napůl vynuceně přiložila k prsu. Od té chvíle byla její láska téměř obsesivní. Máma mě porodila až v okamžiku, kdy mě poprvé kojila.
O tátovi nevím, co bych řekla, leda že to býval pohledný chlap, kterého otupil alkohol. Před několika lety si máma uvědomila, že ji tento svět beznadějně dusí a musí ho co nejdřív opustit. Odchod oslavila skleničkou vína a několika prášky na spaní. Táta zmizel s ní tak nějak přirozeně.
To by byl příběh mého vzniku a osvobození. Kořenů, o nichž jsem věřila, že je mám, a které jsem ztratila, když máma přitiskla k sobě víčka a už je nikdy neotevřela.
Když jsem začala vnímat sama sebe, svoje tělo a krev, oheň, který neustále plápolá hluboko v mém nitru, rozhodla jsem se přijmout jediné náboženství: lásku.
Z lásky a důvěry k mámě jsem jako holčička hledala Pána Boha, pak jsem zabila Syna při cestě do Synagogy, kam mě přivedla pouze moje vášeň a skončila jsem tím, že jsem se vzdala myšlenky na víru poté, co jsem si uvědomila, že můžu věřit v cokoliv nebo v nic, dokud mi láska tančí v krvi. A že můžu milovat nejdivnější zvyky svých mužů, že bych se pod vedením lásky mohla potápět do nejstudenějších říčních vod, prodírat se tropickými lesy, oceány a pouštěmi.
Slova se nemohou poskládat na papíře, když je mé tělo neviditelné a duše prázdná. Slunce se zapomnělo ukázat mezi mraky. Nebe je bezbarvé. Mé kroky nenechávají stopy v životě, pokud nemám na zádech náklad velké lásky.
Potřebuju vidět, jak se odrážím v očích svého muže, jeho laskání způsobuje, že si uvědomuju krásu svého těla, jeho polibky stírají všechny stíny nedokonalostí a jeho ruce připravují mé břicho na dítě. To vše je zkrátka láska.
Takže mým jediným náboženstvím je láska. Jediný způsob přežití, který znám. A ne, není přeceňovaná, nevyšla z módy, nebyla ještě dostatečně opěvována, nebylo jí zasvěceno dostatek ód, protože žádná oběť není pro lásku příliš velká.
A teď když píšu tato slova v domě na břehu moře, který má v obýváku klavír, a z pohledu z okna se mi tají dech, protože vidím racky opěvující život, a na pracovním stole mám ve váze růže a lilie a posměšně na mě ze zdi shlíží uhlová kresbu, kde se dva cizí milenci chystají spojit svá těla, tak si uvědomuju, že jsem až příliš milovala, aniž bych byla milována.
Ale není všem dnům konec, doufám, vidím ho i teď, jak kráčí po vlnách. A láska na mě ještě čeká někde na větrné hůrce. Zem mi utíká pod nohama, klavír možná začne hrát...
“The minute I heard my first love story,
I started looking for you, not knowing
how blind that was.
Lovers don't finally meet somewhere.
They're in each other all along.” ― Rumi, The Illuminated Rumi
(foto: Cătălina Flămînzeanu)
Tisíc a jedno ráno
Normálně po ránu bývám malátná. Těžko se probouzím, obvykle kvůli psovi, který mi olizuje ucho, abych ho vzala ven. Ale mám štěstí, že na mém velkém balkóně se nachází spousta květináčů s rostlinami, které může Truman po libosti zalévat pokaždé, když už nemám doma ani kapku alkoholu, který by mi pomohl vzpamatovat se. Alkohol požitý brzy po ránu má stejný účinek jako venčení psa po parku.
Rána mám ráda. Každé nové ráno si uvědomím, že jsem získala další den. Včerejšek. A poté, co se něčeho napiju, obvykle Grand Marnieru nebo ginu s tonikem (vybírám si Bombay Saphire kvůli barvě) – zapluju s knihou do vany. Sleduju, že poslední dobou se nakládám do vany s klasiky.
Přečíst text:
Česká verze:
Versiunea în română:
Stránka projektu na LiterNet:
