Mihaela Iancu

Odjakživamě přitahovala odvrácená strana věcí a zajímalo mě, proč je skrytá nebo nevyslovená. Když jsem byla malá, nikdy jsme se doma nenudili, což jsem si vysvětlovala tím, že jsme měli sladkostí, co hrdlo ráčilo, a mohli jsme je jíst podle libosti, aniž se kvůli tomu někdo zlobil. Ačkoliv dospělí i děti měli svoje oddělené pokoje, po určité hodině už rodiče nevěnovali pozornost tomu, že jsem je sledovala a poslouchala. Moji rodiče byli pravděpodobně první lidé, u nichž jsem pozorovala neustálé proměny tváří. Odněkud z jejich nitra se vynořovaly různé podoby, takže jsem záhy nedokázala říct o jednom ani o druhém, že je takový a makový, ale spíše, že je takový i onaký. Často si jedna podoba protiřečila s druhou, přitom však obě patřily jednomu člověku. A nacházela se v něm i celá řada dalších protichůdných párů. Teď tedy sleduji sama sebe, jak se měním a přitomzůstávám stále stejná.

LiterNet mě popostrčil k divadlu a literatuře. Díky němu jsem si dovolila přiblížit se k sobě s veškerou volností, jakou jsem potřebovala. Všechno ostatní šlo stranou a už to tak zůstalo. Začala jsem tím, že jsem napsala divadelní hruplnou radosti a překvapení, jaké od hry očekáváme. Pustila jsem se do textů o svých diváckých zážitcích z divadelních sálů a kin, pak jsem chtěla jít dát na divadelní a filmové workshopy a lekce z narativní žurnalistiky. Častokrát jsem v noci usínala s krátkými povídkami v audio formátu z The New Yorker nebo s načtenými básněmi GelluNauma. Dobře si pamatuji, jak jsem na podzim roku 2008 jedla pečené kaštany v Târgu-Mureși poté, co moje monodrama Pe mâine (Zítra na viděnou) získalostipendium na Dramafestuza objev roku. Pamatuji si tu noc, kdy jsem seděla u rádia, abych si vyslechla jehorozhlasové podání.   

Od začátku jsem cítila, že psaní je spojeno s mojí podstatou. Přichází, odchází a stále se kolem mě potlouká. Vím, že příběhy potřebuji, neustálehledám lidi, kteří mi řeknou svůj příběh, a naučila jsem se, že když se člověk obrní trpělivostí, tak dříve nebo později se kolem něj mihnou postavy smnoha rozdílnými, ale přitom nádhernými tvářemi.

Na LiterNetuvedu rubriku krátkých textů Drumul spre Oz (Cesta do země Oz) a rubriku rozhovorů Autismul, din interior (Autismus, pohled zevnitř) a dále tam přispívám divadelními a filmovými novinkami a recenzemi.

Pošlapali břeh

Za oknem se míhali drobní lidé. Beze spěchu přecházeliz jedné strany na druhou. Seshora sena ně díval, jak se pomalu pohybují, a uvědomil si, že čas má s nimi trpělivost. Zaslechl klíče ve dveřích a dvěma pohyby se otočil.

„Už jste vzhůru, ne?"

Anin úsměv bylo to jediné, co potřeboval, aby si uvědomil, že se z něj ještě nestal až tak velký zoufalec.

„Od 7, vždyť mě znáte. Pojďte sem, něco vám ukážu."

Anaodložila tašku na malý stoleku dveří a za chůze si začala rozepínat knoflíky na tmavě červeném kabátě. Pan Bodoiu položil svou levou ruku na její pravé rameno a ukázal jí alej.

„Nemyslíte, že dneska ráno je nádherně?"

Ana se ještě více usmála. Říkal jí to minimálně jednou za tři dny. Pohledem teď hledala cestu za zažloutlými listy.

„Ale jistě, pane Bodoiu, jistě."

Čekání na ráno

Anne si omotala růžovou žvýkačku kolem prstu, pravou nohou kopla do jedné nohy lavičky a řekla Jackovi:

„Víte, pane, že moje kamarádka Jane objímá stromy."

„Opravdu?"

„Pokaždé, když jdeme do parku. Nejradši má javory."

„Proto tu tedy sedíš sama. A co si o tom myslíš ty?"

„Mně se to zdá nezdvořilé. Přijde za mnou, abych s ní šla ven, a pak mě tu takhle nechá. Chodí od jednoho stromu ke druhému a mě si ani nevšimne."

„Rozumím."

„Fakt. Proč myslíte, že to dělá?"

„Nevím. Možná něco poslouchá. Třeba se v kůře stromu schovalo nějaké zvířátko."

„Jestli to udělá ještě jednou, tak jí něco řeknu. Já jí ani pusudátnemůžu."

„Javory jsou moc příjemné na dotek. Měla bys to taky zkusit."

„Nechci. Lidi by se na mě divně koukali."

Dívala se na vlhké hrady z písku před sebou, pak se náhle otočila k Jackovi a podala mu volnou ruku.

„Já jsem Anne."

„Těší mě, že tě poznávám, Anne."

Dívka odlepila žvýkačku z prstu.

„Můžu udělat houbu. Chcete houbu, pane?"

Jack souhlasně přikývl.

„Máte děti?"

„Ne."

„Škoda. Měl byste si nějaké pořídit."

„Pořád na to myslím..."

Přečíst text:

liternet:

http://atelier.liternet.ro/articol/16908/Mihaela-Iancu-Jarmila-Horakova/Poslapali-breh-Cekani-na-rano.html

 iLiteratura:

http://www.iliteratura.cz/Clanek/36669/iancu-mihaela

http://www.iliteratura.cz/Clanek/36671/iancu-mihaela-poslapali-breh