Ilinca-Anamaria Prisăcariu - Architektovi, který mi projektuje duši...

» › › Ilinca-Anamaria Prisăcariu - Arhitectului ce-mi proiectează sufletul...
Medailonek: Ilinca-Anamaria Prisăcariu
Jmenuji se Ilinca-Anamaria Prisăcariu, je mi 18 let a studuji ve třetím ročníku na gymnáziu. Narodila jsem se a žiju v v Botoşani, městečku na severovýchodě Rumunska. Ještě přesně nevím, co chci v životě dělat, ale jedno vím jistě: psaní bude pořád mojí součástí a budu se snažit sdílet, nakolik to bude možné, své pocity a myšlenky s celým světem. 

První text jsem napsala v devíti letech, když jsem se sotva naučila psát. Potom jsem si na psaní vyčlenila zvláštní sešit. Byl žlutý zdobený pejsky a kočičkami. Do něj jsem napsala svůj první „dramatický text”. Byl o pěti přátelích, kteří se nudí a přemýšlí o tom, že by jeli na výlet do Vietnamu.

Ať už mě lidé budou číst nebo ne, já tu budu pořád, se svými slovy, která vyjadřují něco, co může být někomu v jistou chvíli užitečné. 

Začala jsem spolupracovat s portálem LiterNet.ro na podzim roku 2012. V srpnu 2012 jsem potkala šéfredaktora LiterNetu Răzvana Penesca na divadelním festivalu pro gymnazisty – Ideo Ideis v Alexandrii (župa Teleorman). Byla jsem malá, sotva jsem skončila první ročník gymnázia. Răzvan mi řekl, že četl několik postů na mém blogu, další na blogu Divadelní dílny (gymnaziální divadelní soubor, jehož jsem byla a stále jsem součástí) a synopsi představení, které jsme měli představit v rámci festivalu („Probuzení jara” od Franka Wedekinda). Navrhl mi spolupráci s LiterNetem. Začala jsem rozhovorem se dvěma kolegy ze souboru, kteří hráli hlavní role v této hře. Během několika následujících týdnů jsme dojednali podrobnosti ohledně mojí budoucí týdenní povídkové rubriky: „Čtvrteční ranní čaj”. Proč tento název? Protože texty vycházejí každý čtvrtek a protože mám ráda čaj. A koneckonců člověk by se měl věnovat tomu, co ho těší.


Architektovi, který mi projektuje duši...


Moje duše je velká jako pláž a plná písku, který se nechává unášet větrem. Celý svět na něj šlape a často, když je bouřka, písek vletí náhodným chodcům do očí. Vítr vane poměrně často, ale to nevadí. Jsi geniální dítě, které chce stavět hrady z písku a pak celá království. Nebo možná ne za každou cenu, ale ať se bude dít cokoliv, chceš si stavět tady na pláži, z tohoto písku. Nevšímáš si větru ani lidí, kteří tu neustále chodí a odnáší si v botách kousky mojí pláže. Máš sílu zastavit vítr nebo ho přesměrovat podle libosti. Pořád přicházíš a doplňuješ materiál, stavíš a opravuješ, když se něco poškodí. Máš v hlavě velkolepý projekt. Nemůžu mu odporovat. Jsem jen pláž, co můžu dělat? Můžu se jen radovat.

Nevím, co se tam, v univerzitních lavicích učíte, ale myslím si, že to nemá nic společného se skutečným životem. Myslím, že život je velmi komplexní projekt. Respektive pokud se problém postaví tímto způsobem, pak je potřeba nejdřív vstoupit do hlubin života, abyste se ho mohli pokusit napodobit. Zatímco vy se tam pravděpodobně učíte technické věci a pomocí teček a čar tvoříte pravé divy. Předpokládám, že se zabýváte i matematikou, ne? Prostorovou geometrií a podobně. Jste obdivuhodní, opravdu. Mě matematika fascinuje, akorát jí dostatečně nerozumím. Vlastně mě obecně fascinují věci, kterým nerozumím. Připadá mi, že jsme si hodně podobné... já a nesrozumitelné věci. Z velké části jsem taky taková: dívám se na sebe, nerozumím sama sobě, ale hodně se překvapuju a dokonce se mi stává, že jsem si sympatická. To bude tím, že trávím hodně času sama se sebou. Kdybych trávila stejné množství času s matematikou, začala by mi být taky sympatická. Bylo by to pro mě o něco těžší, protože ona je v neustálém pohybu a pokaždé by ode mě něco chtěla, zatímco já se spokojuju s pohodlím, které si každodenně dopřávám. Nemůžu říct, že bych se spokojovala s málem, ale ani moc nežádám... Nechávám se unést jen sledováním lidí, kteří přichází do mé duše a odchází z ní. 

Přečíst text: 

Stránka projektu na LiterNet: