Florin Lăzărescu (nar. 28.března 1974, Doroșcani - Jasy), prozaik a scénárista. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Al. I. Cuzy v Jasech (1998).
Debutoval v roce 2000 sbírkou povídek: Hnízda jmelí (Cuiburi de vîsc, Outopos, Jasy). Dále vydal román Co je známo o medvědu pandovi(Ce se știedespreursul panda, Polirom, 2003), románNáš zvláštní zpravodaj (Trimisulnostruspecial, Polirom, 2005, 2014, který byl jedním z vítězů Velké ceny za východoevropskou literaturu na knižním veletrhu ve Frankfurtuv roce 2006, přeložen do francouzštiny, němčiny, španělštiny, italštiny, slovinštiny, maďarštiny a chorvatštiny), sbírku povídek Elektronka s čepičkou (Lampa cucăciulă, Polirom, 2009), román Strnulost(Amorțire, 2013; přeložený do čínštiny) a sbírku povídekUdálosti a osoby (Întîmplări și personaje, Polirom, 2015).
Napsal scénář ke krátkému filmu Elektronka s čepičkou (Lampa cu căciulă, 2006, režie Radu Jude, který vyhrál na více než 50 mezinárodních filmových festivalech cenu za nejlepší krátký film, mj. naSundance v USA). Spolupracoval také na scénáři televizního seriálu Animat Planet Show, který vysílala 8 sezón Antena 1. Podílel se na scénáři filmu Stín mraku... (O umbră de nor...,2014, režie Radu Jude; premiérav Cannes, v sekciQuinzaine des Réalisateurs) a celovečerního snímkuAferim! (2015, režie Radu Jude; Stříbrný medvěd naBerlinale, za nejlepší režii; nominován na cenu Evropské filmové akademie za nejlepší scénář v roce 2015).
Na LiterNetu je autorem týdenní rubriky Intimní deník on-line(Jurnal intim online) a publikoval zde sbírku povídek Šest způsobů, jak si připomenout koně aneb šest povídek (Şase moduri de a-ţi aminti un cal sau şase povestiri).
Florin Lăzărescu
Ukázka z knihy Události a osoby (Întâmplări și personaje, Polirom, 2015)
Na pánaboha
Z okna mojí kuchyně si občas hraju s potulnou kočkou hru na pánaboha. Pokaždé, když ji vidím, tak jí házím z mého nebe ze třetího patra různé dobroty, které nejspíš nepatří do jejího běžného jídelníčku (šunku, párky, smaženou rybu atd.).
Netuším, jestli ve mě věří, jestli se ke mně modlí a co soudí o mojí existenci nebo neexistenci, ale určitě přijala svátost chodníku za mým domem. Když se podívám z okna, tak ji vidím celkem často, jak klidně čeká v poloze „sedni!" jako pes. Sem tam se zvedne hlavu vzhůru.
Potkal jsem ji několikrát na zemi, když vynáším odpadky, a pokoušel jsem se na ni mluvit, ale jakmile se přiblížím, bleskurychle zmizí. Hlupačka!
Včera večer jsem stál u okna a několik minut jsem ji sledoval, jak běhá za nějakými papírkyvířenými větrem. Tak pěkně si hrála podle svých pravidel, že mě napadlo, že by to byl učiněný hřích, kdybych ji vyrušil shozením kusu masa z nebes.
Cestující
Vzbudí se ve čtyři ráno a řekne: „No vida, vzbudil jsem se!" Oblékne se a řekne: „No vida, oblík jsem se." Když ho člověk zaslechne ze své vyhřáté postele, tak mu to jde na nervy. Komentuje každý pohyb, každé gesto, kromě pokřižování před ikonou, které je tak tak rychlé, že spojené prsty opíšou spíše pomyslný kruh kolem hrudi než svatý symbol víry.Takže ho člověk nikdy neuslyší, jak říká: „No vida, modlím se!" Akorát si ho může představit, jak to komentuje. S hlavou skloněnou zamumlá během několika vteřin jakousi omluvu: „Panebože, pomodlil bych se déle, ale ujede mi vlak!" Sní něco v poklusu, pak se podívá na hodinky a odchází se slovy: „Vrátím se večer." Zabouchne za sebou dveře a hlasitě si odkašle, jakoby zkoušel prstem tmu, jestli v ní není ještě někdo, s kým by mohl jít až na nádraží.
„Teď je to luxus," řekl by. Předtím tam bylo bláto až po kolena. Až k silnici, což jsou tak čtyři kilometry, se nedá dojít jinak, než v holínkách. Zažil také doby, v začátcích svých cest, že nebyly položené ani můstky přes strouhy. „Teď je to luxus. Mám silnici až k vratům!" říká. Dokonce mu až k vratům jezdí autobus, ale většinou těch osm kilometrů k vlaku chodí nejraději pěšky. Měsíční jízdné na autobus stojí téměř polovinu jeho měsíčního platu. „Chodit pěšky je zdravé," dodal by.
SlepiceKykyryký
Otevírám oči. Nadávám. Zase přijdu pozdě do práce. Myju se, oblékám a kouřím. Piju kafe a obouvám se zároveň. V předsíni se zastavím před zrcadlem, sundám si bundu a otočím svetr na správnou stranu. Dnešní svetry za nic nestojí. Sotva si člověk všimne, že si ho oblékl naruby. Vypínám televizní zprávy. Někde je válka. Odcházím z domova. Během deseti minut - připadá mi to jako věčnost - očistímpřední sklo. Mrznou mi prsty. Nadávám. Nasednu do auta a rozjedu se. Na první křižovatce se mě zželí jedné dobré duši a pustí mě do kolony na hlavní třídě. Další křižovatky. Popojíždím dopředu jako trepka. Pak jedna blbá křižovatka, kde má člověk jen 12 vteřin, aby projel na zelenou. Jinak čeká dalších 70. Chtěl bych potkat toho chytráka, který tohle vymyslel, a jednu mu vrazit. Nikdy jsem na ní neprojel na zelenou na poprvé. Neklidně se blížím. Přece jen zelená, 10-9-8... a nic! Zprava přicházejí žebrat dvě děti. Nemám nic proti nim, ale ani jim nic nedám. Mám na to svoji teorii: člověk tak akorát povzbuzuje jejich rodiče - jednou jsem to i viděl - aby je zítra poslali znovu žebrat. Mají pak dojem, že takhle je to správně.
Když znovu skočí zelená, vlevo mezi autavběhne nějaký nešťastník, který chaoticky mává rukama. Má velké houbovité břicho, těžkopádné nohy jako kachna a na hlavě má červenou schlíplou chocholku. Je převlečený za slepici a rozdává letáky. Váhám, jestli vystoupit a jednu té přiblblé slepici fláknout, nebo se raději pokusit projet tentokrát na zelenou. Běží ke mně, pleská o asfalt obřími tlapami a brání mi v cestě. Vztekle mu ukážu na semafor, stáhnu okénko a chci na něj zařvat: „Ty kreténská slepice, kvůli tobě nemůžu jet." Nestihnu však říct nic, protože mi podává leták a nadšeně vříská:
Sáně
To už jsem byl velký kluk - už jsem viděl své první nahé ženské prso na kusu papíru, který jeden kamarád vytrhl ze zahraničního časopisu. Nosil ho v kapse jako svatý obrázek a ukazoval ho jen dobrým kamarádům - a přesto jsem neměl sáně. Táta mi na začátku každé zimysliboval, že mi je buď vyrobí, nebo koupí. Ale já jsem neměl trpělivost čekat na sáňkování, až mi narostou vousy. Už mě nebavilo jezdit na dýhách od sudu místo lyží a na umělohmotných trubkách s vrškem ohnutým nad ohněm místo bruslí.
Pokud jde o výrobu, tak mi bylo naprosto jasné, že moje šance je stejně velká, jakože táta bude za domem sestavovat nadzvukové letadlo z dílů ukradených v práci. Tedy nulová. Táta takové věci nestavěl, jenom baráky, a ani v práci nekradl. Takže jsem ho pořád otravoval, aby mi koupil sáně.
Problém se ve skutečnosti měl takto: který hlupák z vesnice by prodával sáně? Ani ti, kteří si rozbili hlavu nebo si loňskou zimu zlomili ruku nebo nohu, se nemohli rozloučit s tak cennou věcí. Některé děti chodily sáňkovat s rukou v sádře nebo s rozbitou hlavou - jen aby je na chvilku přešla ta bolest, aby na moment zaschla ta krev-, hned druhý den po nehodě.
Přečíst text
Česká verze:
Rumunská verze:
http://atelier.liternet.ro/articol/16724/Florin-Lazarescu/Intamplari-si-personaje.html
Stránka projektu na LiterNet:
Stránka projektu na iliteratura:
http://iliteratura.cz/Clanek/36365/lazarescu-florin-intamplari-537i-personaje
http://iliteratura.cz/Clanek/36363/lazarescu-florin
