Co bych o sobě napsala já:
Ve čtyřech letech vymýšlí divadelní hry s plyšáky, které „posílala na jeviště" schovaná za křeslem, a divákyjí jsou děti z paneláku. Přibližně ve stejné době uteče ze školky, kam už nikdy víckrát nepůjde. V osmi letech si sedne ke stolu a píše celou noc modrou fixou román o mimozemšťanech na linkované stránky školního sešitu na diktáty. Od té noci ví, že až bude velká, bude spisovatelkou. V šestnácti letech píše svou první divadelní hru - thriller horor - a má traumatický zážitek z toho, když ji vidí na scéně při školní besídce. Ještě musí počkat asi tak třináct let do jednoho čtvrtka, kdy vstoupí do divadla, sedne si na židli a bude sledovat premiéru představení odehraného podle jejího scénáře.To se stalo v roce 2010. Od té doby proběhlo mnoho premiér a ani jedna nebyla stejná. Ona pokračuje v psaní a přihlíží okamžikům, kdy postavy z její fantazie ožívají na jevišti. Stále věří, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké může člověk zažít.
Co by o mně napsali jiní:
Elise Wilk se narodila 29. července 1981 v Brašově. Absolvovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Babeş Bolyai v Kluži. Získala jeden magisterský titul z literatury a komunikace na Univerzitě Transilvania v Brašově a druhý ze scenáristiky na Akademii umění v Târgu Mureși.
V roce 2008 se díky své první divadelní hře S-a întâmplatîntr-o joi (Stalo se to jednou ve čtvrtek) zařadila mezi vítěze soutěže dramAcum5. Od té doby se její texty hrají v divadlech v Rumunsku i v zahraničí a byly přeloženy do řady jazyků. V roce 2012 získala tříměsíční stipendium do Theater 89 v Berlíně, kde pracovala jako asistentka režie a dramaturgie. V roce 2013 získala cenu Velvyslanectví Irska za nejlepší divadelní hru sezóny 2012-2013 (Pisicaverde, Zelená kočka). V roce 2014 byla oceněna na Fóru mladých autorů v rámci Divadelního bienále v německém Wiesbadenu. V roce 2015 byla jedním ze čtyř dramatiků oceněných v rámci programu „Hot Ink" v Larkově divadle v New Yorku. V témže roce vyhrál její text Avioane de hârtie (Papírová letadla) Národní dramatickou soutěž. Časopis ForbesRomania ji zařadil mezi mladé udavače trendů roku 2014. Nachází se mezi deseti rumunskými dramatiky vybranými do programu Fabulamundi. PlaywritingEurope.
Překládá současné německé divadelní autory a spolupracuje s kulturním portálem LiterNet. Divadelní hry: S-a întâmplat într-o joi (2008, Stalo se to jednou ve čtvrtek), Durata medie de viaţă a maşinilor de spălat (2010, Průměrná životnost praček), Pisica verde (2012, Zelená kočka), Camera 701 (2013, Pokoj 701), Insula misterioasă-după Jules Verne (2014, Tajuplný ostrov - podle Julese Verna), Avioane de hârtie (2015, Papírová letadla) a Antic update (2015, Antika update - pracovní název).
Úryvkyze hry: Stalo se to jednou ve čtvrtek
Taxikář
Téměř všechno, co mám na sobě je od nebožtíků. Vidíte tenhle klobouk? Dostal jsem ho od jednoho námořního kapitána, který zmizel na moři. Boty na nohou patřily bráchovi. Měl je na sobě, když umřel. Vyboural se na motorce. Co jsem měl dělat, vyhodit je? Jsou vyrobené z antilopí kůže a drží už sedmnáct let. No, dřív se boty dělaly jinak, aby vydržely celý život. Tyhle vydržely dokonce už dva životy. Bráchy a můj. Ne jako ty plátěnky, co se vyrábí dneska a roztrhají se za tři dny. Hodinky byly Jima Morrisona, ten je taky po smrti. Fakt! Je to originál, nedělám si srandu. Koupil jsem je v dražbě, mám i potvrzení o pravosti podepsaný od Američanů. Nechal mi je jako záruku jeden chlapík, co mi dlužil peníze a už mi je nevrátil, tak mi zůstaly. Je to nějaká napodobenina hodinek, nic moc, nejsou ani značkové nebo něco takové. Vlastně ani nejdou. Jsou cenné jen proto, že byly Jima Morrisona. Myslím, že vydají tak za deset švýcarských značkových hodinek i s majiteli. I v autě mám věci po nebožtících. Mám tam nějaká hudební cédéčka nazpívaná černochy. Není to rap ani hip-hop, je to míň známý žánr, akorát si teď nemůžu vzpomenout, jak se mu říká. Zdědil jsem je po kolegovi, taky taxikáři jako já, který umřel loni.
Stařec
Možná bych vám měl říct, jak to všechno začalo. Bylo to jednou ve čtvrtek ráno, pamatuju si to, protože jsem si šel koupit noviny se stíracím losem a ty vychází ve čtvrtek.
Na zemi jsem našel peněženku. Z tmavě červené kůže, ne moc velkou. Nejdřív jsem ji chtěl odnýst na policii. Ale nakonec jsem se ze zvědavosti podíval, co je uvnitř. Ne že bych chtěl přijít k penězům, přísahám, že mě to ani nenapadlo, když jsem ji uviděl. Prostě jsem se chtěl podívat, co lidi nosí v peněžence. Já peněženku ani nemám. Důchod dávámdo papírových krabiček nebo mezi oblečení nebo pod postel. Ani tam nebylo moc peněz, pár bankovek, myslím, že by to ani nestačilo na oběd v hospodě. Pak jsem ještě našel dvě karty, předplatné do kina, pár známek, lístky na tramvaj nebo na autobus, které byly vytištěny ve více jazycích... no, myslím, že je majitel peněženky sbíral... Nejvíc se mi líbily fotky. Nebyly všechny barevné, většina byla černobílých. Na jedné byla mladá pihatá holka s vlasama staženýma do culíku a se slamákem na hlavě. Na další, vroubkované, byly dvě malé děti, tak tři čtyři roky v lacláčích, myslím, že byla z ateliéru od fotografa. Další fotka byla průkazová a byl na ní tak pětadvacetiletý kluk v bílém svetru s límečkem u krku.
Důchodkyně
Čtvrtek je pro mě jako svátek. V mém kalendáři v kuchyni jsou všechny čtvrtky zakroužkovanýčerveně. Letos jich je celkem 53. To znamená 53 dílů „Zločinů a vyšetřování". To je celkem málo. Ale to je život. Dobrých věcí je pomálu. Za těch pět let, co ten seriál dávají, jsem neprošvihla ani jeden díl. Většinu jsem jich viděla dvakrát, protože v neděli ráno je reprízují. Těším se už od středečního večera. Vím, že půjdu spát a když se vzbudím, bude čtvrtek. Ve čtvrtek se nemůžu dočkat, až budou tři. To jdu s nákupním košem do supermarketu, kde si koupím dva pytlíky sezamových preclíčků a láhve nealko piva. Jdu domů, dám pivo chladit, vytáhnu dva talířky a vysypu na ně preclíčky. V půl osmý jdu do obýváku, sednu si do křesla před televizi a vedle dám stolek, na který položím talířky s preclíčky. Ve tři čtvrtě na osm když začínají sportovní zprávy, vytáhnu pivo z lednice a dám ho na stolek. Za pět minut osm se posadím do křesla, zabalím se do deky a dívám se na reklamy. A přesně v osm začínají „Zločiny a vyšetřování". Jeden díl trvá hodinu, s jednou přestávkou, kdy jdu na záchod. Ale přijde mi, jako by trval jenom čtvrt hodiny. Protože se mi líbí a dobré věci v životě netrvají dlouho. Jestli se nedíváte na „Zločiny a vyšetřování", tak nevíte, o co přicházíte. Je to o detektivovi, panu Johnsonovi, který řeší kriminální případy s mladým klukem, policajtem Antoniem. Ale v seriálu nejsou jenom zločiny, které řeší. Je taky o jejich životě, jak se Antonio zamiluje do policajtky, nebo jak se pan Johnson pohádá se svou ženou, protože zapomněl na její narozeniny. A pokaždé nechají člověka napnutýho, ale musím vydržet do příštího čtvrtka. Už pět let jsem nevynechala jediný díl.
Přečíst text
Česká verze:
Versiunea română:
http://atelier.liternet.ro/arhivarubricii/143/S-a-intamplat-intr-o-joi.html
Stránka projektu na LiterNet:
atelier.liternet.ro/articol/14343/Redactia-LiterNet-Jarmila-Horakova/Spisovatele-z-LiterNetu-v-prekladech-do-cestiny-Scriitori-LiterNet-tradusi-in-ceha.htmlStránka projektu na iliteratura:
http://iliteratura.cz/Spisovatele/
http://www.iliteratura.cz/Clanek/35575/wilk-elise-
http://www.iliteratura.cz/Clanek/35577/wilk-elise-stalo-se-to-jednou-ve-ctvrtek
