- 24 April 2014
- Etichete Literatura
Medailonek: Cristian Boricean
Narodil jsem se před dvaatřiceti lety v Târgu-Jiu, půvabném městečku na jihu Rumunska. Absolvoval jsem filozofii na Babeș-Bolyai univerzitě v Kluži a v současnosti studuju magisterské studium politologie na Vysoké škole politické a správní v Bukurešti.
V prvním ročníku na gymnáziu jsem objevil Kafku. Bylo to pro mě svého druhu zjevení, jak by řekl Joyce (jehož jsem objevil o něco později), a od té doby jsem nepřestal číst. Četl jsem organizovaně, pilně, podle plánu jako malý závodník a s horlivostí smíšenou s protichůdnými pocity: obdivem, závistí, bezmocností...
Dosud jsem toho napsal jen málo. Ale v hlavě už mám vymyšleny stovky povídek. Všechny čekají, až je napíšu a získají tak tvar, s nímž se budou moct předvést světu. Proto jsem v roce 2013 navštěvoval kurz kreativního psaní Tečka vedený spisovatelem Cristianem Teodoreskem. Díky tomu jsem získal možnost publikovat na kulturním webu Liternet.ro. V současnosti pracuji na svazku krátkých próz s dosud neznámým názvem, první z nich jsou už k mání na: http://www.liternet.ro/autor/3912/Cristian-Boricean.html
Jak úplně zmizet?
Cristian Boricean (http://www.liternet.ro/autor/3912/Cristian-Boricean.html)
Večer se opět ještě jednou sesunul na neprůchodné vězení z vyztuženého betonu, ve kterém jsi uvězněný se svou rodinou. Tvé bezvládné a utrmácené tělo už leží natažené na pohovce, ztroskotalo na stejném břehu konce dne a bezmyšlenkovitě mačkáš televizní ovladač. Necháváš obrazy s vysokým rozlišením a téměř neskutečným jasem stékat před tvýma očima jako kapky deště na předním skle opuštěného auta. Tvoje myšlenky bloudí jinde, daleko od rušné ulice zahlcené pronikavě zoufalými klaksony, vznášíš se nad prázdnými dětskými hřišti a jsi daleko od výloh zahlcených světlem, ve kterých stojí nepohyblivé mrtvoly z plastu a skleněných vláken oblečené do elegantních kašmírových košil a drahých vlněných obleků. Jsi myšlenkami u ní a u toho, jak jí zčervenají rty, když ji políbíš neoholený, u toho, jak se ti nedívá do očí, když tě nechá, abys do ní pronikl, u vzácných rán, kdy se ti poštěstí, že se probudíte spolu a lenošíte v posteli ve světlém hotelovém pokoji. Ale všechny tyto spontánní nervové výboje, tyto živé diapozitivy skryté v podzemních galeriích tvé paměti bolí jako elektrické šoky, které ti spalují kůži kolem spánků na uhel, a jako tenké ostré akupunkturní jehly naráz pronikají celým tělem. Stejně jako konci každého dne i dnes se ti do krve uvolnily enzymy smutku. Tvůj smutek se podobá hustému a vytrvalému břečťanu, který dusí a drolí zdi starých domů.
"Pojď dál."
Přečíst text:
Česká verze: http://atelier.liternet.ro/articol/14411/Cristian-Boricean-Jarmila-Horakova/Jak-uplne-zmizet.html
Versiunea în română: http://atelier.liternet.ro/articol/13615/Cristian-Boricean/Cum-sa-dispari-complet.html
Stránka projektu na LiterNet:
